Pavla Beretová: Autenticita je pro mne důležitá v životě i v herecké práci (rozhovor)
Herečku Pavlu Beretovou uvidíte na Finále na plátně hned třikrát. V hlavní roli tlumočnice Petry Svobodové v Roku vdovy, který je letošním zahajovacím filmem a zároveň soutěží o Zlatého ledňáčka. Dále v rakousko-českém filmu Konec mlčení a v očekávané Amerikánce. Jak Pavla přistoupila k roli Petry, která se vyrovnává s nečekanou ztrátou svého manžela? A v jakém žánru si po ztvárnění dramatických postav ve filmu a na divadle nejvíc odpočine? Dozvíte se v rozhovoru.
Potkaly jsme se v létě, což je období, kdy se v Čechách točí hodně filmů a vlastně už ani neplatí, že by všechny divadelní scény měly prázdniny. Jak jste letošní léto strávila vy?
Zhruba po šesti letech jsem měla volněji, točila jsem jen seriál Limity růstu s Petrem Zelenkou. Byla to příjemná práce, vlastně by se dalo říct, že jsem tam jezdila na návštěvu za Alešem Hámou a Veronikou Khek Kubařovou, kteří se objeví v hlavních rolích. Bylo to pro mne vítané zpestření. Odehrála jsem také pár představení Wericha na Kampě a jinak jsem měla úplně volno. Rozhodla jsem se letos, že nikam nepojedu, že nebudu nic vymýšlet. A tak jsem většinu času strávila na chalupě a bylo to skvělé!
S angažmá, které máte v Národním divadle a s tím, že hodně hrajete v celé řadě televizních projektů a ve filmech, si dovedu představit, že to bylo potřebné zastavení. Jak se vám vlastně hledá balanc mezi divadelním a filmovým světem?
Teď to byly trochu divoké roky, měla jsem dvě velké filmové role – v Roku vdovy a v Amerikánce, kde jsem kromě titulní role ještě pracovala jako herecký kouč s dětmi. A jak to balancuju? Asi tak, že když pak přijde volnější léto, nedělám vůbec nic a potřebuji to ze sebe všechno nějak „sundat“ třeba v Ohři, kterou mám kousek od chalupy. Najednou mám úplně jiný rytmus, který se skládá z ticha, vaření, starání se o zahrádku, venčení psa. Potřebuju najednou ten úplný klid – jsem v tomhle vlastně asi extremistka.
Existuje podle vás rozdíl mezi divadelním a filmovým herectvím?
Pro mne je ohromně důležitá autenticita. V životě i v práci. Snažím se vždy pochopit každý příběh do hloubky a hledat jeho přesah, ráda se zabývám i archetypy. A když to v sobě najdu, tak je asi jedno, jakými prostředky to dám ven nebo jestli půjde o divadlo nebo filmový projekt. Jde mi o to dostat se k jádru té role pravdivě.
Při psaní scénáře Roku vdovy jste se prý podílela na podobě jeho posledních verzí. Můžete nám k tomu říci více?
Společně s režisérkou Veronikou Liškovou a Eugenem Liškou, kteří jsou velmi otevření lidé, jsme diskutovali o jednotlivých situacích a sdíleli spolu zkušenosti z našich vlastních životů. Téma smrti bylo v tom mém velmi výrazně zastoupené. Mí rodiče a sestra odešli krátce po sobě, a tak jsem se s tím musela vypořádat. Zároveň jsem měla spoustu zážitků, které tyto chvíle provázejí. Neřekla bych, že jsem se přímo podílela na scénáři, spíše jsem měla možnost vypovědět svůj vlastní příběh a jednotlivé zkušenosti a to ovlivnilo jeho výslednou podobu.
Měla jsem pocit, že během příprav tohoto filmu se u něj sešlo hodně lidí s blízkým zážitkem se smrtí. A byl to pro ně takový bezpečný prostor nebo možná spíš výzva, jak se na to téma podívat a vyrovnat se s ním.
Téma smrti je v naší společnosti ale obecně spíše potlačované, čím by mohl Rok vdovy přispět do debaty, která zatím není úplně otevřená?
Myslím si, že i často na úrovni rodiny se o smrti lidé nebaví. Když člověk zažívá odchod blízkého, jedna z nejtěžších věcí je, že se v tom cítí sám a myslí si, že pouze on jediný prožívá tu bolest. Je to zvláštní, ale prostě to tak funguje. Jakákoliv věc, která může lidem přiblížit, že nejsou sami v tom, co prožívají, může pomoci.
Jsem ráda, že se tu i díky lidem, jako je třeba Kateřina Urbancová, rozvíjí paliativní péče a povědomí o ní. Ona i ta péče o pozůstalé je často pořád velkou neznámou, proto bychom byli rádi, kdyby se společně s premiérou našeho filmu mohla rozvinout větší diskuze.
Co bylo na ztvárnění role Petry nejtěžší?
Cítila jsem, že já osobně jsem v něčem tvrdší a akčnější a že se věcem tolik nepoddávám. Možná za to může moje ostravská krev. Už když jsem četla scénář, tak jsem věděla, že nemůžu úplně uplatňovat tenhle svůj směr přemýšlení, že na Petru musím jít trošku jinudy. A jelikož se jednalo o hodně civilní herectví, tak to nešlo vytvořit zvenku, musela jsem to hledat v sobě. Byl to zajímavý a dost objevný proces.
Jelikož jsme se u Roku vdovy potkaly s mou kamarádkou Klárou Melíškovou, s jejímž přístupem k herectví souzním, tak jsme se společně několikrát před natáčením sešly a pomocí hereckých cvičení a inspirované metodou konstelací, jsme spolu vedly takové dialogy. Ty mi pomáhaly hledat autentickou cestu k postavě Petry a k její energii. Jsem moc ráda, že se mnou u toho Klára byla.
V čem to přesně spočívalo?
Princip konstelací mi připadá pro hereckou práci velmi přirozený. Jako herci jdeme na jeviště, vlastně si doslova „stoupneme“ do nějaké postavy, kolem nás stojí naši kolegové ve svých postavách a reagujeme společně na situaci, v níž jsme, a kterou „čteme“ kolem sebe.
Takže i v přípravě na roli Petry Svobodové jsem se pokusila jít podobnou cestou. Zmapovat si, jaké emoce ta postava cítí, a vědomě a kontrolovaně z nich pak i vystoupit a rozloučit se s nimi. V rámci herecké psychohygieny to byl bezpečný proces.
Už jsme tu společně probraly, co bylo nejtěžší, ale na druhou stranu by mě zajímalo, na co budete vzpomínat ráda?
Ten film se sice zabývá hodně těžkými životními momenty, ale natáčení bylo strašně hezké, protože Veronika je obklopená úžasnými lidmi. Velké napojení jsem cítila s kameramanem Dušanem Husárem, který je ohromně empatický. I když jsme točili o smutných věcech, tak prostředím, které pro nás Veronika vytvořila, to pro mne bylo jedno z nejhezčích natáčení.
Veronika Lišková je dokumentaristka, připadalo vám, že je to znát i při její práci na tomto jejím prvním celovečerním hraném filmu?
Dokumentaristiku v sobě má podle mě pořád. Myslím, že i u hraného Roku vdovy to bylo znatelné v tom, že chtěla zaznamenat život hlavní hrdinky určitým způsobem.
A takový dokumentaristický “drápek” cítím i v tom, že věděla, čím vším jsem si v soukromí prošla a pak mě obsadila do té hlavní role. A další tkvěl možná i v tom, že si mou filmovou dceru zahrála má neteř.
Pokud se nepletu, tak vaši neteř Julii Šoucovou uvidíme i v Amerikánce. Potkaly jste i na jejím natáčení, když ztvárňuje stejnou postavu jako vy, jen v jiném věku? A bavily jste se o téhle roli společně?
Byla to vlastně náhoda, když Julii viděl Viktor Tauš na kamerových zkouškách, tak okamžitě řekl, že ji pro tu roli chce, i když já protestovala. Julie tím vstoupila do hereckých vod, s nimiž do té doby neměla nic společného. A jelikož jsem Viktorovi pomáhala s dětskými herci jako kouč a vedla jsem pro ně workshopy, kde byla i Julie, tak jsme spolu začaly zcela novou etapu našeho vztahu. A bylo to hrozně hezký, navzdory mým prvotním obavám.
Byla jsem u každého Juliina natáčecího dne, společně jsme na té roli pracovaly. Pak pro mne u Roku vdovy bylo těžké jí do toho už nekecat, ale byly jsme tam už v jiné pozici. A zvládly jsme to, asi i díky našemu hodně upřímnému vztahu. Vždycky si všechno řekneme a pojmenujeme.
Když se řekne Amerikánka, co se vám po tomhle všem vybaví? Účinkovala jste i v její divadelní podobě, jako záskok za Terezu Rambu.
Amerikánka je sága, je to život v kostce. S tím, jak se blíží premiéra filmu, který jsme dlouho připravovali, tak mi to připadá až neuvěřitelné, že se to chýlí ke konci. Cítím, že možná i díky tomuhle projektu Viktora Tauše se více mluví o ústavní péči, o potřebě terapeutů v dětských domovech a že se některé věci naštěstí mění.
Televizní diváci vás znají z celé řady seriálů. Je nějaká seriálová role, která vám přirostla k srdci?
V divadle jsem víc zavedená jako dramatická herečka a když v televizi točím komedie, tak jsem nadšená a chodím si tam žánrově odpočinout. Teď jsem například blažená z role, kterou mám ve zmiňovaném připravovaném seriálu Petra Zelenky, kde hraji takovou nepříliš šikovnou novinářku.
Sama nejsem divačka kriminálek, které se teď natáčejí opravdu hodně, ale role v nich si také užívám.
S kterými režiséry nebo hereckými kolegy byste si přála spolupracovat v budoucnu Máte nějaký svůj vysněný projekt?
Mám asi docela štěstí, protože lidé, s nimiž si přeji pracovat, mi do života přicházejí. Ale samozřejmě kdyby mi napsal Paolo Sorrentino, tak bych to brala. (smích)
Mě hodně baví, že ten náš český rybníček je v něčem tak malý a mám pocit, že dříve nebo později se stejně všichni potkáme se všemi! Je zábavné tím proplouvat a seznamovat se…
Nejdůležitější pro mne je, aby moji herečtí partneři chtěli být v dialogu. Někteří herci se totiž zabývají pouze svým vlastním partem, ale já jsem šťastná, když se nám podaří navázat právě ten dialog.