Dobrý film musí dýchat (rozhovor s režisérkou Annou Hints)

Estonská režisérka a fotografka Anna Hints na sebe upozornila v loňském roce, kdy se její celovečerní debut Sestry z kouřové sauny stal nejlepším evropským dokumentem roku. Na Finále dorazila v sobotu po poledni. „Právě jsem se vrátila z Kanady,“ byla jedna z jejích prvních vět. Kolik zemí se svým dokumentárním hitem procestovala? Proč jej mnozí navštěvují opakovaně? A jakou pracovní metodu si režisérka pro sebe našla?

Hned během seznámení jste zmínila, že na Finále přijíždíte z jiného festivalu…

Ano, byla jsem v Torontu se svým krátkým filmem Den saunování, který bude uveden i tady. Mezitím jsem se ještě zastavila doma v Estonsku, ale jen na jeden den. A ten na zotavení nestačil. Kvůli tomu jet lagu (pásmové nemoci) se cítím jako na tripu.

Když své filmy doprovázíte do cizích zemí, snažíte se místo poznat i mimo festival?

Ano, když mám tu možnost a dostatek času, moc ráda se seznámím s cizí kulturou. V Torontu po skončení festivalu jsem si ten luxus mohla dopřát. Vyrazila jsem na túru do hor a poznala umění původních národů. Bylo to fascinující. Taky jsem si nakoupila hromadu knih, jednu z nich mám tady s sebou. Ráda bych zůstala déle i v Česku, ale musím hned zase odletět. Čeká mě totiž Portugalsko.

Vypadá to, že se nezastavíte.

S filmem Sestry z kouřové sauny jsem od loňského října do Vánoc navštívila osmnáct zemí. Některé i vícekrát. Třikrát jsem byla ve Spojených státech, dvakrát ve Velké Británii a v Německu. V lednu už jsem si připadala jako zombie. Takový životní styl si vybírá svou daň na těle i duši. Učím se teď být produktivně zapálená a přitom nevyhořet. Na druhou stranu musím říct, že si tak velkého zájmu o svůj film nesmírně vážím. Když se člověk zamyslí nad tím, kolik filmů ročně vzniká, uvědomí si, že takovou možnost prezentovat své dílo dostane jen málokdo.

Sestry z kouřové sauny jsou přitom váš celovečerní debut. Čekala jste tak vřelé přijetí?

Během natáčení jsem nad tím vůbec nepřemýšlela. Věřím, že umělec musí být maximálně svobodný. Úvahy nad tím, zda se bude jeho dílo líbit festivalovým porotám nebo publiku do kreativního procesu nepatří. Akorát by odváděli pozornost. Je třeba následovat své instinkty. Když jsem ve fázi příprav žádala Estonský filmový institut o finanční podporu, nebyla mi přidělena. Naštěstí jsme následně získali podporu z jiných zdrojů a film mohli natočit, byť to trvalo sedm let. Když jsem v roce 2023 získala cenu za režii na festivalu Sundance, porota mě paradoxně chválila za ty postupy, o nichž pochyboval estonský institut.

Které to byly?

Zejména skutečnost, že se nepodřizuji konvencím klasického dokumentárního filmu. Nesleduji život jednotlivých protagonistek mimo prostor sauny a přilehlé okolí, nepopisuji jejich civilní životy. Sporným bodem bylo také převažující dějiště filmu, malý a zšeřelý prostor sauny. Jak už jsem říkala, člověk se zkrátka musí spoléhat na svůj pocit a třídit jím všechny rady, jimiž je zavalen po účasti na různých fórech a workshopech. Musí si vytvořit svou vlastní metodu tvorby a do natáčení dát své srdce i duši. I kdyby potom jeho film divácky neuspěl, alespoň může mít dobrý pocit z toho, že dal vzniknout upřímnému dílu.

Dokázala byste popsat svou vlastní metodu?

Vznikla s prvním nápadem natočit Sestry z kouřové sauny. Byla jsem tou dobou v thajském budhistickém klášteře spolu se svou matkou. Šestadvacet dní jsme nesměly nic číst ani psát, pouze jsme meditovaly. A mě v tu chvíli napadlo, jaký film bych chtěla natočit. Bála jsem se, že mě má vize rychle opustí, tak jsem zašla za budhistickou mniškou a poprosila ji o papír a tužku. Ona mě odmítla, psaní bylo proti pravidlům. Řekla mi ale, že pokud je můj pocit dostatečně silný, určitě mě do konce pobytu neopustí. A dopadlo to skutečně tak! Od té doby, kdykoli mě něco napadne, nechám tu myšlenku nějaký čas uzrát. Pokud je dostatečně nosná, zůstane v hlavě a začne rozechvívat celé mé tělo. V tu chvíli vím, že má smysl na filmu začít pracovat.

Za vašimi slovy cítím silnou náklonnost ke spiritualitě.

Pocházím z jihovýchodního Estonska, kde sauny vnímáme jako posvátný prostor. Uvedla mě do nich má babička. Říkala, že traumatizovaný člověk je uvnitř zmrzlý. V sauně, která nabízí bezpečný a vřelý prostor trauma roztaje. To je podstata kouřových saun. Člověk se v nich obnaží, se šatstvem odloží i všechny role, které hraje, a očistí své tělo i duši. Dojde propojení s přírodou i se svým nitrem, což je pro umělce a umělkyně opravdu důležité. Stejně jako zvídavost, tedy propojení se zbytkem světa. Ten, kdo žije oddělený od svého vnitřního hlasu, i od všech ostatních, jen těžko natočí film, který bude se světem komunikovat.

Co nás spojuje s ostatními lidmi, je sdílení myšlenek, dojmů, zážitků, jak činí protagonistky vašeho filmu. Řekla byste, že je i jeho sledování formou terapie?

Opravdu mě překvapila jedna věc. Na Sestry z kouřové sauny se často chodí opakovaně. Potkala jsem lidi, kteří je viděli třeba šestkrát, nebo sedmkrát. Kolik filmů v životě vidíte tolikrát? Já naprosté minimum. Zajímalo mě, čím můj film k opětovnému zhlížení svádí. A tak jsem se ptala. Dozvěděla jsem se, že lidé jdou do kina na film Sestry z kouřové sauny jen poprvé. Podruhé, potřetí a tak dál jdou už přímo do kouřové sauny. Vypotit se, očistit. To mi udělalo velkou radost. Něco takového se totiž nedá předem naplánovat a jako filmařka si nedokážu představit větší ocenění.

Charakterizuje podle vás dobré umění právě způsob, jímž komunikuje s těmi, kdo ho pozorují?

Kořeny umění leží v šamanismu a umělci jsou šamany dneška. Jejich konání je zdrojem energie, která oživuje náš vnitřní svět. Domnívám se, že dobrý film nesmí být příliš vysoustružený. Nemusí být realistický, klidně to může být horor nebo sci-fi. Během jeho sledování ale musím mít pocit, že dýchá. Pracuji teď na svém prvním celovečerním hraném filmu a hodně přemýšlím, jak postupovat, abych mu tu vnitřní energii nevzala.

Sestry z kouřové sauny výrazně tematizují ženské problémy. Jakou máte zpětnou vazbu od mužů?

Mnozí muži mi po projekci říkali, že jejich rozhovory v sauně vypadají úplně jinak. Většinou prý jenom tak tlachají, nikdy se skutečně neotevřou. Několikrát mi proto navrhli, zda bych nechtěla natočit také Bratry z kouřové sauny a pomoci jim tak ke sdílení pocitů. Nic bych proti tomu neměla, ale je zapotřebí uvědomit si, že film sám o sobě nepomůže. Muži se musí naučit mluvit o intimitě sami a rezignovat na stereotyp, že silný chlap o svých pocitech mlčí.

V krátkém Dnu saunování namísto žen sledujete muže a pod režií je vedle vás podepsaný také Tushar Prakash. Liší se podle vás film o saunování vlivem mužského elementu?

Tushar je jedním z mých nejbližších spolupracovníků a podílel se také na střihu Sester z kouřové sauny, které mimochodem snímal kameraman, Ants Tammik. Zprvu jsem sice hledala kameramanku, ale v Estonsku jich není mnoho. Pak jsem si vzpomněla na Antse, kterého si vážím pro jeho citlivost. To je mnohem důležitější kritérium při výběru členstva filmového štábu. Na genderu podle mě nezáleží. Sama se ostatně nepovažuji za typickou ženu. Klíčové jsou vzájemná důvěra a porozumění. Obojí vzniká, když si všichni z týmu lidsky sednou.